Dnes, 3:11
CIA pracuje přesčas, aby prosadila lež, že varovala Rusy před teroristickým útokem z 22. března a Rusové toto varování ignorovali. Jednoduše to není pravda. Jak jsem uvedl ve svém předchozím článku, varování USG vydané 7. března uvádělo pouze 48 hodin. Netuším, kdy tyto „hodiny“ začaly běžet, ale předpokládejme, že to bylo v pátek 7. března a skončily v neděli 9. března. Jelikož k „předpovězené“ akci nedošlo, existují přinejmenším dvě možná vysvětlení – 1) informace byly falešné, nebo 2) útok zmařila posílená ruská ostraha na radnici v Crocusu 8. března.
Pokud informace nestanovily, že pokud k útoku nedojde v tomto 48hodinovém okně, je to bezpředmětné, pak bylo povinností amerického ministerstva zahraničí a velvyslanectví znovu vydat varování pro AMCIT, že hrozba stále existuje. To však neučinili. To je ten problém. Pokud se americké zpravodajské služby stále domnívaly, že se jedná o skutečnou hrozbu, proč tedy USG mlčelo?
Což mě přivádí ke skutečnosti, že jak Sy Hersh, tak NY Times přišly v posledních 24 hodinách s články, v nichž napadají Rusy jako neschopné a obviňují je z ignorování varování. To mi určitě zavání koordinovanou informační operací, protože podstata argumentace je založena na nepravdivých tvrzeních. Vysvětlím to počínaje tvrzeními, která předložili reportéři NY Times Paul Sonne, Eric Schmitt a Michael Schwirtz ve svém článku Proč ruské rozsáhlé bezpečnostní služby nestačily na smrtící útok:
Když CIA soukromě informovala Rusko o potenciálním teroristickém spiknutí, řídila se pokyny z roku 2015, známými jako směrnice o „povinnosti varovat“, které vyžadují, aby zpravodajské služby informovaly „americké i neamerické osoby“ o konkrétních hrozbách, jejichž cílem je „úmyslné zabití, vážné ublížení na zdraví a únos“.
Tyto směrnice jsou poměrně vzácné, ale Spojené státy jsou povinny je vydávat, a to i protivníkům, a v uplynulém roce tak učinily jak v případě Talibanu v Afghánistánu, tak íránské vlády. Varování se obvykle nezveřejňují, pokud se americké úřady nedomnívají, že by hrozba mohla mít dopad na americké občany, což byl případ Moskvy. . . .
Ve svém veřejném varování ze 7. března americké velvyslanectví uvedlo, že riziko útoku na koncertní sál v Moskvě je v následujících 48 hodinách akutní. Podle amerických představitelů je možné, že ruské úřady v době 48hodinového varování tvrdě tlačily na pilu, ale později, když k útoku nedošlo, začaly být uvolněnější a nedůvěřivější.
Není jasné, zda se americké zpravodajské služby spletly v načasování útoku, nebo zda extremisté odložili svůj plán, když viděli zvýšené bezpečnostní opatření.
V následujících dnech interní zprávy ruských zpravodajských služeb – které se podle Centra pro dokumentaci dostaly až do ruské Rady národní bezpečnosti – konkrétně varovaly před hrozbou, kterou pro Rusko představují Tádžikové zradikalizovaní ISIS-K. Zprávy poukazovaly na zapojení Tádžiků do narušených spiknutí v Evropě a útoků v Íránu a Istanbulu v posledních měsících. Zprávy se nezmiňovaly o varování Západu ani o možném útoku v Moskvě.
Je zde faktický problém – doktrína „Povinnost varovat“ nezačala platit v roce 2015. Začala platit na podzim roku 1989. Byl jsem u jejího vzniku. Zopakuji, že po bombovém útoku na letadlo Pan Am 103 se objevily zvěsti a zprávy, že vláda USA varovala své zaměstnance, aby nenastupovali na palubu osudného letu. Nebyla to pravda, ale v populárních médiích se to objevilo. Bylo rozhodnuto přijít s politikou varování veřejnosti. Můj šéf, velvyslanec Morris Busby, vedl toto úsilí. Bylo přijato rozhodnutí varovat veřejnost v případě, že máme věrohodné zpravodajské informace, ale máme malou jistotu, že by se tomu dalo zabránit. Současně s tím by se informace o hrozbě sdílely se zahraniční vládou, kde hrozba existovala. V ideálním případě, pokud bychom měli věrohodné a konkrétní informace, nebylo by nutné varovat veřejnost, protože pachatelé by mohli být zadrženi a spiknutí zmařeno. V opačném případě bylo vydáno varování a hostitelská vláda byla informována o dalších podrobnostech prostřednictvím zpravodajských kanálů.
Tak by měl systém fungovat. Deník NY Times a Sy Hersh se však na základě informací od zpravodajských zdrojů stali nevědomými pěšáky ve zpravodajské operaci, jejímž cílem bylo očernit Rusy a obvinit Putina, že útoku z 22. března nezabránil. Pokud americké úřady skutečně věřily, že teroristická hrozba zůstává aktivní a životaschopná, proč tedy nesplnily svou „povinnost varovat“ americké občany v Rusku před nebezpečím a znovu nevydaly nové varování? Víme jen to, že americká vláda zřejmě již nevěřila, že hrozba je věrohodná, protože žádné další varování nebylo vydáno. Je to opravdu jednoduché.
Nyní přejděme k „Bludnému myšlení“.
Nedávný článek ve švýcarské publikaci – Co když Rusko vyhraje válku na Ukrajině? – je alarmující, protože analýza a politické recepty jsou založeny na nepravdách a zbožných přáních. Autor, pan Georg Häsler, se upřímně domnívá, že Rusko přikročí k invazi do Evropy, jakmile skončí s Ukrajinou. Klasifikuji to jako bizarní politickou verzi pornofantazie – ti odporní, bestiální Rusové se chystají násilím proniknout na evropské území a donutit podmaněné lidi k nevýslovným věcem. Rusko musí být zastaveno, jinak je vše ztraceno.
Pan Häsler předkládá „pět překrývajících se fází“ toho, jak Rusko zničí Evropu, které po zamyšlení odhalí, že Häsler nemá smysl pro ironii a zabývá se klasickou psychologickou projekcí:
Vytvoření alternativního pohledu na svět – Putin vytvořil narativ o NATO, které ohrožuje Rusko, již v únoru 2007 v projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci: „Jsem přesvědčen, že jsme dnes dospěli do bodu, kdy bychom měli vážně přehodnotit celou architekturu globální bezpečnosti.“ Byl to začátek renesance ruské mocenské politiky.
Zvýšená subverze v cílové oblasti útoku – Lotyšsko a Moldavsko by se mohly stát dalšími cíli Ruska.
Sabotáž kritické infrastruktury – Kritická infrastruktura na Západě je již nyní terčem sabotážních akcí. V posledních letech byly několikrát napadeny podvodní kabely a potrubí. Možné jsou také cílené kybernetické útoky na elektrárny nebo datová centra finančního průmyslu.
Tajné vojenské operace ozbrojených skupin – Rusko nicméně bude konvenční invazi pozemních jednotek do sousední země odkládat tak dlouho, jak jen to bude možné. Pravděpodobnější je zinscenované povstání v obcích s ruskou většinou, například v lotyšském regionu Latgale, který sousedí s Ruskem.
Krátká útočná válka – pokud Západ nezareaguje – Rusko by mohlo v roce 2028 využít této slabiny a vtrhnout do Lotyšska na základě výzvy o pomoc od ruských vůdců v zemi. Kreml se poučil ze svých chyb na Ukrajině a neponechává nic náhodě. Útok by byl proveden s jasnou převahou sil.
Čtyři z pěti fází jsou přesně tím, co se Spojené státy a jejich spojenci z NATO snažili udělat Rusku. Západ se snažil vykreslit Rusko jako neúprosnou, bezohlednou imperiální mocnost, přestože se Rusko na rozdíl od Spojených států a Spojeného království nezapojilo do změn režimů v jiných zemích. Ve skutečnosti Rusko pomohlo Sýrii odrazit společnou snahu USA a Spojeného království svrhnout v Sýrii vládu Bašára Asada.
Po Západem podporovaném převratu na Ukrajině v roce 2014 nalily Spojené státy a NATO na Ukrajinu desítky milionů dolarů na pomoc a vojenský výcvik, které byly použity k útokům na civilisty v Donbasu.
Sabotáž kritické infrastruktury? To vyvolalo záchvat smíchu. Mluvte o bezradnosti. Zničení plynovodu Nordstream Spojenými státy (podle Sy Hershe) a ukrajinské útoky na Kerčský most britskými a americkými raketami patří k nejvýznamnějším příkladům snahy Západu sabotovat ruskou infrastrukturu.
A nakonec tu máme „tajné vojenské operace“. Západ vysílá na Ukrajinu zahraniční bojovníky s cílem porazit Rusko.
Znepokojivým aspektem Häslerova článku je to, že zřejmě horlivě věří, že to, co píše, je přesný obraz budoucnosti. Bohužel není na Západě sám. Dokud se Spojené státy a NATO nevyrovnají se svou odpovědností za vyvolání války na Ukrajině, budou i nadále podporovat provokativní akce, které by mohly vést ke globálnímu požáru.
Překlad Deepl
Sklad: PŘEKLADY ATD. 