ALASTAIR CROOKE – 24. ČERVNA 2024
G7 a následnou švýcarskou “ Bürgenstockskou konferenci“ lze – při zpětném pohledu – chápat jako přípravu na prodlouženou válku na Ukrajině. Tři ústřední oznámení vzešlá z G7 – desetiletý bezpečnostní pakt pro Ukrajinu; „miliardová půjčka Ukrajině“ ve výši 50 miliard dolarů; a zabavení úroků ze zmrazených ruských fondů – tomu nasvědčují. Válka se chystá eskalovat.
Tyto postoje měly sloužit jako příprava západní veřejnosti před událostmi. A v případě jakýchkoli pochybností byla pichlavá bojovnost vůči Rusku vycházející z úst evropských volebních lídrů dostatečně zřetelná: Snažili se vyvolat jasný dojem, že se Evropa připravuje na válku.
Co nás tedy čeká? Podle mluvčího Bílého domu Johna Kirbyho:
„Postoj Washingtonu ke Kyjevu je „naprosto jasný“:
„Nejprve musí vyhrát tuto válku“.
„Nejdříve musí vyhrát válku. Takže za prvé: Děláme všechno pro to, aby to dokázali. Pak, až válka skončí … Washington bude pomáhat při budování vojensko-průmyslové základny Ukrajiny“.
Pokud by to nebylo jasné, záměr USA prodloužit válku a přenést ji hluboko do Ruska zdůraznil poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan: „Oprávnění Ukrajiny používat americké zbraně k přeshraničním útokům se vztahuje kamkoli, [odkud] ruské síly přicházejí přes hranice„. Potvrdil také, že Ukrajina může k útokům na Rusko použít stíhačky F-16 a použít americké systémy protivzdušné obrany „k sestřelení ruských letadel – i když jsou v ruském vzdušném prostoru – pokud se chystají střílet do ukrajinského vzdušného prostoru„.
Mají ukrajinští piloti volnost v posuzování „záměrů“ ruských stíhacích letounů? Očekávejte, že se parametry tohoto „oprávnění“ rychle rozšíří – hlouběji na letecké základny, z nichž startují ruské stíhací bombardéry.
S vědomím toho, že se válka brzy radikálně – a mimořádně nebezpečně – promění, prezident Putin (ve svém projevu před radou ministerstva zahraničí) podrobně popsal, jak svět dospěl k tomuto klíčovému bodu – který by se mohl rozšířit až k jaderné výměně.
Samotná vážnost situace si vyžádala předložení jedné „poslední šance“ Západu, o níž Putin důrazně prohlásil, že „není žádným dočasným příměřím pro Kyjev, aby mohl připravit novou ofenzívu; nejedná se ani o zmrazení konfliktu„; jeho návrhy se spíše týkají konečného ukončení války.
„Pokud to Kyjev a západní metropole stejně jako dříve odmítnou – pak je to nakonec jejich věc,“ řekl Putin.
Aby bylo jasno, Putin téměř jistě neočekával, že návrhy budou na Západě přijaty jinak než s opovržením a posměchem, s nímž se ve skutečnosti setkaly. Putin by také nevěřil – ani na okamžik – Západu, že by od dohody neustoupil, pokud by bylo dosaženo nějakého ujednání v tomto duchu.
Pokud ano, proč tedy prezident Putin minulý víkend takový návrh učinil, když Západu nelze věřit a jeho reakce byla tak předvídatelná?
No, možná je třeba hledat spíše uvnitř ležící panenku Matrjošku, než se upínat na vnější obal: Putinova „konečného dokončení“ se pravděpodobně nepodaří věrohodně dosáhnout prostřednictvím nějakého potulného mírového zprostředkovatele. Putin ve svém projevu na ministerstvu zahraničí odmítá prostředky jako „příměří“ nebo „zmrazení“. Usiluje o něco trvalého: Jde o dohodu, která má „pevné nohy“, která má trvanlivost.
Takové řešení – jak Putin již dříve naznačil – vyžaduje vznik nové světové bezpečnostní architektury; a pokud by k tomu došlo, pak by úplné řešení pro Ukrajinu bylo implicitní součástí nového světového řádu. To znamená, že mikrokosmos řešení pro Ukrajinu by implicitně vyplýval z makrokosmu dohody mezi USA a mocnostmi „Heartlandu“ – vyřešení hranic v souladu s jejich bezpečnostními zájmy.
To je nyní zjevně nemožné, neboť USA ve svém psychologickém myšlení uvízly v éře studené války 70. a 80. let. Konec této války – zdánlivé vítězství USA – položil základ Wolfowitzově doktríně z roku 1992, která zdůrazňovala americkou nadřazenost za každou cenu v postsovětském světě spolu s „potíráním soupeřů, ať se objeví kdekoli“.
„V souvislosti s tím Wolfowitzova doktrína stanovila, že USA … [zahájí] systém kolektivní bezpečnosti pod vedením USA a vytvoření demokratické zóny míru“. S Ruskem se naproti tomu zacházelo jinak – země vypadla z radaru. V očích Západu se stalo bezvýznamným geopolitickým konkurentem, protože jeho gesta mírových nabídek byla odmítnuta – a záruky, které mu byly poskytnuty ohledně rozšiřování NATO, pozbyly platnosti“.
„Moskva nemohla takovému úsilí nijak zabránit. Nástupnický stát mocného Sovětského svazu mu nebyl roven, a proto nebyl považován za dostatečně důležitý, aby se podílel na globálním rozhodování. I přes svou zmenšenou velikost a sféru vlivu však bylo Rusko nadále považováno za klíčového hráče v mezinárodních záležitostech“.
Rusko je dnes významným globálním aktérem jak v ekonomické, tak v politické sféře. Pro vládnoucí vrstvu v USA však rovnocenné postavení Moskvy a Washingtonu nepřipadá v úvahu. Mentalita studené války stále vlévá do Beltwaye neopodstatněnou důvěru, že konflikt na Ukrajině by mohl nějakým způsobem vyústit v kolaps a rozpad Ruska.
Putin ve svém projevu naopak hleděl do budoucna na zhroucení euroatlantického bezpečnostního systému – a na vznik nové architektury. „Svět už nikdy nebude stejný,“ řekl Putin.
Nepřímo naznačil, že taková radikální změna by byla jediným způsobem, jak věrohodně ukončit válku na Ukrajině. Dohoda vzešlá z širšího rámce konsensu o rozdělení zájmů mezi Rimlandem a Heartlandem (řečeno Mackinderovým jazykem) by odrážela bezpečnostní zájmy každé strany – a nebylo by jí dosaženo na úkor bezpečnosti ostatních.
A aby bylo jasno: pokud je tato analýza správná, Rusko nemusí s uzavřením záležitostí na Ukrajině tolik spěchat. Vyhlídka na takové „globální“ jednání mezi Ruskem, Čínou a USA je stále ještě vzdálená.
Jde o to, že kolektivní psychika Západu nebyla dostatečně transformována. O rovnocenném zacházení s Moskvou nemůže být pro Washington nadále řeč.
Novým americkým narativem je nyní žádné jednání s Moskvou, ale možná bude možné někdy začátkem nového roku – po amerických volbách.
Nuže, Putin může opět překvapit – tím, že na tuto možnost neskočí, ale odmítne ji; vyhodnotí, že Američané stále nejsou připraveni na jednání o „úplném ukončení“ války – zejména proto, že tento nejnovější narativ běží souběžně s řečmi o nové ofenzivě na Ukrajině, která se rýsuje na rok 2025. V příštím roce se samozřejmě může mnohé změnit.
Dokumenty nastiňující údajný nový bezpečnostní řád však Rusko vypracovalo již v roce 2021 – a Západ je náležitě ignoroval. Rusko si snad může dovolit vyčkat vojenských událostí na Ukrajině, v Izraeli a ve finanční sféře.
Ty všechny každopádně směřují Putinovým směrem. Všechny jsou vzájemně propojené a mají potenciál k široké metamorfóze.
Jednoduše řečeno: Putin čeká na to, jak se bude utvářet americký Zeitgeist. Jak v Petrohradě, tak minulý týden na ministerstvu zahraničí působil velmi sebejistě.
Pozadí zájmu G7 o Ukrajinu se zdálo být spíše spojené s americkými volbami než skutečné: To naznačuje, že prioritou v Itálii byla spíše volební optika než touha rozpoutat plnohodnotnou horkou válku. To však může být mylné.
Ruští řečníci během těchto nedávných shromáždění – zejména Sergej Lavrov – obecně naznačili, že již padl rozkaz k válce s Ruskem. Zdá se, že Evropa se, jakkoli je to nepravděpodobné, na válku připravuje – hodně se mluví o odvodech do armády.
Odezní to všechno s odcházejícím horkým volebním létem? Možná.
Zdá se, že nadcházející fáze bude pravděpodobně znamenat eskalaci ze strany Západu, přičemž k provokacím bude docházet uvnitř Ruska. To bude tvrdě reagovat na jakékoli překročení (skutečné) červené linie ze strany NATO nebo na jakoukoli provokaci pod falešnou vlajkou (nyní všeobecně očekávanou ruskými vojenskými blogery).
A v tom spočívá největší nebezpečí: v souvislosti s eskalací představuje největší nebezpečí americké pohrdání Ruskem. Západ nyní říká, že představy o domnělé jaderné výměně považuje za Putinův „bluf“. Financial Times nám sdělují, že ruská jaderná varování se na Západě “ vyčerpala“.
Pokud je to pravda, západní představitelé naprosto špatně vnímají realitu. Pouze pochopením a vážným braním ruských jaderných varování můžeme vyloučit riziko, že se do hry dostanou jaderné zbraně, protože se budeme pohybovat po žebříčku eskalace s opatřeními typu “ tyjátr za tyjátr“.
I když je prý považují za bluf, američtí představitelé přesto riziko jaderné výměny hrotí. Pokud je považují za blaf, vychází zřejmě z předpokladu, že Rusko má jen málo jiných možností.
To by bylo mylné: existuje několik eskalačních kroků, které může Rusko podniknout na žebříčku, než dosáhne fáze taktické jaderné zbraně: Rusko by mohlo podniknout následující kroky: obchodní a finanční protiútok; symetrické dodávky vyspělých zbraní západním protivníkům (odpovídající dodávkám USA na Ukrajinu); přerušení distribuce elektrické energie z Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska; údery na hraniční muniční přechody; a vzít si příklad z Hútíů, kteří vyřadili několik sofistikovaných a nákladných amerických bezpilotních letounů, čímž vyřadili americkou infrastrukturu pro zpravodajství, sledování a průzkum (ISR).
Překlad Deepl
Sklad: PŘEKLADY ATD. 